Uplynulo několik hodin;

bylo deset večer, ale Martin Beck a Kollberg ještě byli v policejní budově na Kungsholmské ulici.
Venku se setmělo a přestalo pršet.
Jinak se nestalo vůbec nic. předním jazykem se tomu říká, že v pátrání nedošlo k žádnému obratu.
Umírající v Karolinské nemocnici umíral dál.
Během odpoledne se z ochoty přihlásilo dvacet svědků, ale jak se ukázalo, jelo devatenáct z nich jiným autobusem. Zbýval jediný, osmnáctiletá dívka, která nastoupila na Nybroplanu a jela dvě stanice na Sergelovo náměstí, kde přestoupila na podzemní dráhu.
Uvedla, že zároveň s ní vystoupilo několik dalších cestujících, což nebylo nijak nepravděpodobné. Dokonce si zapamatovala, jak vypadal řidič. A to bylo všecko.
Kollberg chodil neklidně sem a tam a neustále se díval na dveře, jako by čekal, že se rozletí a někdo vtrhne dovnitř.
Martin Beck stál před nákresy připevněnými ke zdi. Ruce měl sepnuté na zádech a pohupoval se dopředu a dozadu. To byl zlozvyk, který si osvojil ještě v letech, kdy jako řadový strážník šlapal chodník. Už si to nedokázal odvyknout a všem tím šel na nervy.
Pověsili si saka přes opěradla židlí a vyhrnuli si rukávy košil.
Kollberg hodil kravatu na stůl, a přestože v místnosti nebylo horko, byl zpocený v obličeji a v podpaží. Martin Beck dlouho a skřípavě kašlal, pak se zamyšleně chytl za bradu a znova se zahloubal do nákresů.
Kollberg se zastavil, kriticky si ho změřil a řekl:"Ty kašleš, jako když se šoupou rakve."
"A ty mi čím dál víc připomínáš Ingu."
Vtom se rozletěly dveře a vstoupil Hammar.
"Kde je Larsson a Melander?"
"Šli domů."